Všechno mělo být úplně jinak, čili jako vždycky. Přidám se do bráchovy posádky na již tradiční akci jako v předcházejících letech a pod jeho vedením si přidáme do sbírky další námořní míle mezi chorvatskými ostrůvky. A tak jsem se bezstarostně těšil. Jenže pak to brácha zvoral. Vyhřezl si krční plotýnku takovým způsobem, že to vyžadovalo drátování ve špitále a ošetřující pan doktor se rozhodně netvářil nadšeně na úmysl vyplout 6 týdnů po operaci na moře. A bylo to. Brácha to ke svému nevýslovnému smutku musel odpískat a to, co jsem si dosud odmítal připouštět, bylo na světě: Kapitánem budu muset být já.
V následujících týdnech jsem si četbou příruček neustále více připomínal, co všechno neumím pro požadovanou roli. Času to bylo jedno. Doběhl ke stanoveným momentům, kdy jsem se sešli s posádkou na pražském letišti, přes Mnichov doletěli do Zadaru a svezli se do biogradské maríny k převzetí lodi.
Ač má obvyklých 40 stop, připadá mi nějaká větší. Čím dál větší. Asi proto, že si neustále představuji cestu, kterou ji zítra musím vyvést mezi úzkými moly maríny do Zadarského kanálu.
Ale zatím pohoda. Na nábřeží se koná žrací festival Biogradski stol, našli jsme konobu v úzkých uličkách starého města a hodovali nad žralokem i dobrým stejkem zalitými slunným jadranským vinem.
Žádné komentáře:
Okomentovat